Pátá jednorázovka - Světlo

9. dubna 2011 v 11:09 | d.nka |  Tvorba
Tak jsem tady s další povídkou. Asi to není nic moc, ale slibuju, že se pokusím zlepšit. :-) Napsala jsem ji cíleně kvůli jedné osobě. Vlastně dvěma. Hani, Robe, tohle je pro vás. :-) Hrozně se omlouvám za to, že vám tu pořád usínám... budu se tomu vyvarovat... Tedy, aspoň se pokusím. :-)) Tak snad se bude aspoň trošku líbit...
(Za mezery v textu se omlouvám. Nechtělo mi to dělat odstavce, tak aspoň takhle.)




Teplý letní vánek si pohrával s jednotlivými pramínky světlých vlasů. Cvrčci se činili ve svých áriích. Ptáčci oznamovali příchod večerní siesty. Celý kraj byl zalitý pohasínajícími paprsky zacházejícího slunce. Pro náhodného diváka by tato chvíle nebyla ničím výjimečná. Vždyť by stačilo, kdyby na toto opuštěné místo přišel zase zítra… nebo včera. Bylo tady krásně. Nathaniel to viděl jinak.

Stáli naproti sobě. Ničím nerušeni, neslyšeni, ani neviděni. Jediné obecenstvo tvořili okolní les, rozmanitá fauna, sluníčko a luční tráva, na níž se právě nacházeli. Dívali se na sebe. Medově hnědé oči pod tlakem těch tmavých, onyxových. Bylo ticho. Nathanielovi se zdálo, jako by i zpěv ptáků zničehonic zeslabil a nakonec zcela odezněl. Nepromluvili. Proč taky? Řeč, slova… pro ně to byla velice nedokonalá dorozumívací forma. Když už mág promluvil, nedělal to zbytečně. V jeho slovech se skrývala nezměrná síla.

Nathaniel se pousmál, když ucítil sílící tlak na své hrudi. Katana, která zaměstnávala jeho paži, byla najednou příliš velkou přítěží. Věděl, že proti němu nemá šanci a jeho sok to věděl také. To, co z Nathana udělal, nebylo schopné ubránit se takové magii, jakou Vector ovládá. Jenže… opravdu to z něj udělal on? On za to přece nemohl!

Tlak na Nathanově hrudi najednou zmizel. Údivem se mu rozšířily zorničky. Jeho sok se ani nepohnul. Nathan zaváhal. Dostal čas. Dostal šanci k tomu, aby Vectorovi ublížil, ale nevyužil ji. Ta jediná sekunda, kdy se jeho ruka rozmýšlela, zda rukojeť katany uchopit pevněji a zaútočit, Nathana stála hodně. Nestačil mrknout a země mu zmizela pod nohama.

Prudký tvrdý náraz vyrazil mladému čaroději dech. I když… čaroději? Nathaniel byl záhadou. Vector by spíš řekl - omylem přírody. Ano, byl to velký omyl přírody. Omyl, který ho stál už hodně. Sklonil se nad ním. Nathan právě objevil ztracený dech a teď se na něj díval. V jeho očích bylo pořád tolik lásky, ale proč? Proč?! Vectora to rozzuřilo. Přitisknul horkou dlaň k mladíkově krku. Přitlačil. Jeho pohledem bleskla výzva.

Nathaniel se znovu usmál. Zvyšující se odsun kyslíku mu moc nedovolil. Stále hleděl do mágových očí. Na pokožce ucítil příjemné mravenčení. Teplo. Rozlévalo se po tvářích, postupovalo ke krku… Nathan věděl, že pokud to uvidí, rozzuří ho to ještě víc. Nesmí to nechat propuknout. Zatím ne.

Dlouho mu vrtalo hlavou, proč to Vectora tak zlobí. Řekl mu to jednou a byla to chyba. Bylo chybou vyznat se ze svých citů a osvětlit, proč se to děje. Nechápal to. Ještě pořád nevěděl proč. A asi se to ani nedozví. Uchopil čepel katany, takže mu po ruce steklo několik kapiček krve. Stisknul ji vážně pevně. Napřáhnul se. Ze všech sil udeřil staršího mága rukojetí katany pod žebra. Stisk na jeho krku oslabil.

Vector věděl, co se Nathan chystá udělat, ale neuhnul, vůbec ho nezastavil. Nadával si za to, že tomu štěněti pořád dává šanci, byť sebemenší. Takhle to není správně. Ten kluk měl být už dávno mrtvý. Musel udělat to, co mu přikázali, jinak by hrozila smrt i jemu. Jemu! Vector nechápal, jak si něco takového mohla rada starších vůbec dovolit dát najevo. On nemohl za to, co Nathan udělal, i když byl jeho učitelem. To přece nic neznamená…

Svezl se z jeho těla a milostivě pustil jeho krk. Zvednul se. Neprojevil ani špetku bolesti, ačkoliv se tomu štěňátku povedlo zlomit mu žebro. Za chvíli bude v pořádku. Vsunul ruku pod plášť a uchopil jílec meče. Vytasil.

Nathan se posadil. Mimoděk si promnul krk a sáhnul po kataně. Právě včas. Být jen o setinu sekundy pomalejší, už by nebyl. Zarazil čarodějův výpad, i když ho to posunulo o dobrých několik desítek centimetrů dál. S vypětím všech sil se mu podařilo protivníkův meč odrazit a rychle se zvednul.

Následovalo dalších několik výpadů, při nichž oba útočníci utrpěli nemalá zranění. Vector spíše proto, že Nathanielovi stále dával šanci, Nathan díky tomu, že byl horší bojovník a příčilo se mu Vectorovi ublížit. Při jednom z dalších výpadů mu katana vyletěla z ruky. Vector už nemohl zastavit svůj meč, nepředpokládal, že se tohle stane. Věděl, že je Nathan vyčerpaný, ale myslel si, že ještě chvíli vydrží. Snažil se to oddálit co nejvíc, i když si to uvědomoval pouze částečně. Díky tomu se taky vztekal. V tuto chvíli to na něj ale dopadlo plnou silou.

Pozoroval, jak se mladíkovo tělo ve svitu posledních slunečních paprsků svezlo k zemi. Upustil rukojeť svého meče, na jehož špičce se leskla čerstvá krev. Nedovolil, aby Nathan narazil. Okamžitě byl u něj, držel ho. Už věděl, proč se tak zlobil. Věděl také, proč to pořád oddaloval. Teď, když ho měl doopravdy ztratit, věděl, že to ve skutečnosti nikdy nechtěl dopustit. To pitomý štěně se mu vrylo hluboko pod kůži a nechtělo pryč.

"Nathane…," Oslovil ho. Byla to jedna z těch chvílí, kdy si mohl dovolit používat slova. Ještě nikdy ho neoslovil jménem. Bylo to poprvé. Jeho hlas byl tichý, hluboký, rozrušený. Bál se. Opravdu se bál. Rozhrnul mladíkovu košili. Od pravé klíční kosti přes hruď až někam k boku se táhla hluboká rozšklebená rána. Smrtelná. Kdyby byl léčitel, mohl by ho zachránit. On léčit neuměl.

Nathan se na něj překvapeně díval. Nevěděl, proč ho čaroděj najednou drží, neuvědomoval si, že mu vůbec něco je, i když vzdáleně registroval jakési štípnutí v oblasti hrudi. Skoro necítil tělo. Byl zaměřený pouze na jeho slova. To oslovení. Vyslovil jeho jméno. Nahlas. Bojí se. Mladíkova tvář začala vydávat slabé světlo stejně jako blond vlasy, které zlatě zasvítily, i když už byla skoro tma. Usmíval se, ale padala mu víčka. Nechtěl, aby padala. Chtěl se na čaroděje dívat, chtěl, aby mluvil dál. Bojoval s tím.

Vectora něco napadlo. Spásná myšlenka, která by ho zachránila. Je oba. Když si všiml toho svitu, málem mladíka upustil. Cosi v něm se pohnulo. Srdce, které už tolik staletí nikomu nepropůjčil, se najednou probudilo k životu a rozeznělo jeho hruď splašenými tlumenými otřesy. Opravdu je naděje! Přivinul Nathaniela k sobě, pohladil ho ve vlasech. Dál šeptal. Mohl jen odhadovat, jestli to na mladého čaroděje nějak zabere. Už jednou mu zlomil srdce. Zničil ten svit. Mohl by ho zase spojit? Věděl, že pokud by to dokázal, uzdraví ho to. Neztratí ho. Přivřel oči, stále šeptal. Věřil, že ho Nathan slyší. Cítil to. Cítil, že se intenzita záření zvyšuje s každým jeho slovem.

Nathaniel nemohl nic dělat. Nemohl odpovědět, nemohl se pohnout. Jeho slova ho hladila, teplo jeho těla tlumilo tu bolest, kterou cítil on sám. Začínal ji cítit. Byla znatelnější. Uvědomoval si, co se stalo, ale úsměv z jeho rtů neopadl. Je dobře, že tu bolest cítí. Vector mluvil. Nepřestával na něj mluvit. Když si Nathan začal uvědomovat obsah jeho slov, bylo mu krásně. Po celém těle se rozlévalo příjemné mravenčení. Nedělal nic. Oddal se tomu.

Když Vector viděl, co to působí, jeden úder jeho srdce vynechal. Sklonil hlavu, aby se podíval na mladíkovu ránu. Tak dva. Usmál se. Opatrně Nathana položil na záda do trávy a sklonil se k němu. Musel udělat ještě něco. Poslední věc, která bude klíčem k jeho životu. Vector už nebude nikoho poslouchat. Může ho mít rád. Může to aspoň zkusit.
Sklonil se k němu a pomalu přitiskl své rty na jeho.

V té chvíli se v okolní tmě na malé loučce uprostřed lesa zrodilo nové slunce. Zavřel oči. Takhle je to správně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hustý... hustý... | 9. dubna 2011 v 19:57 | Reagovat

ke to krásný... :-)  :-)  :-)  :-)

2 dfdlc dfdlc | 9. dubna 2011 v 19:57 | Reagovat

je to krásný..velmi dobře napsané... :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

3 Roman Roman | 10. dubna 2011 v 15:27 | Reagovat

Jako dycky fakt skvěle propracované jen tak dál Dani :) :-)

4 Majk666Death Majk666Death | Web | 10. dubna 2011 v 17:30 | Reagovat

Nejsem na fantasy moc :D hlavně ne tohohle typu :D ale je to čtivý ;)

5 Rob Rob | 11. dubna 2011 v 17:03 | Reagovat

Zdržuji se kritiky, ale bylo to velmi zajímávé. Hrozně mi to cosi připomnělo, nevíš o tom něco? :-D

6 Pret Pret | 11. dubna 2011 v 22:05 | Reagovat

Pěkné. Nápad skvělý, ale taky mi to cosi připomínalo... Tak trochu Aldana a Zacka... jen napatrně...
Upřímně, líbilo se mi to. Jen to chtělo trošku učesat a místy to bylo trošičku patetické skoro až moc. Ale je vidět určity pokrok. Myslím, že se s každou povídkou zlepšuješ a časem se určitě vypíšeš. Chce to psát a psát a psát... :-) Moc ti fandím...

7 d.nka d.nka | 13. dubna 2011 v 21:28 | Reagovat

[5]: Myslím, že Pret odpověděla za mě... možná trošičku, Tic o tobě teďkom neustále mele, tak mi to nedalo... :-D

[6]: Mockrát děkuju. Já vím, zatím je to celkem mizérie, ale opravdu sama pociťuju mírné zlepšení.. obzvlášť když se dívám na ty předchozí povídky, nemůžu přijít na to, jak jsem mohla něco takovýho zveřejnit. :-D Uvědomuju si to hlavně díky tobě, díky tobě se s největší pravděpodobností zároveň zlepšuju. Takže ještě jednou.. děkuju.. díky moc :-)

8 Rob Rob | 13. dubna 2011 v 21:51 | Reagovat

[7]: To si dovedu živě představit... :-D

9 wrathed wrathed | Web | 8. září 2016 v 3:58 | Reagovat

rychla pujcka v hotovosti praha :-!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama