První jednorázovka - Anděl

5. října 2010 v 14:50 | d.nka |  Tvorba
Ehm, no, tak co k tomuhle říct.. první jednorázovka, aneb asi jsem se zbláznila. Neděste se, bude to krátké, moc krátké, možná vám to nebude připadat ani smysluplné nebo se budete zamýšlet nad tím, jestli to má vůbec nějaký děj. Přesto jsem se rozhodla konečně sem něco dát, začíná tu být pusto. Určitě budu přidávat i dál, ale vážně netuším po jakém čase. No, takže jestli chcete, užijte si povídku, klidně nechte komenty nebo hodnocení, budu ráda... i když nebudou třeba zrovna kladné. :-)





24. prosince
Zrovna jsem znovu procházel kolem. Zase tam byl. Ve stejnou dobu, jako každý druhý den. Myslel jsem si, že Štědrý večer je výjimka, že bude doma s rodinou či s přítelkyní, ale pravdou je, že jsem ho tu nikdy s nikým neviděl.

Ani nevím, kdy jsem to začal takhle vnímat. Možná po týdnu. Možná po roce. Později jsem parkem začal chodit častěji, aniž bych si chtěl uvědomit, že to dělám jen kvůli němu. Už tenkrát ale bylo pozdě.
Miloval jsem ho. Tu jeho nedbalou eleganci, s kterou si vždy odhrnul pramen uhelně černých vlasů z obličeje a odhalil tak svoji překrásnou tvář. Miloval jsem tu barvu jeho tmavohnědých očí, v kterých jsem se mohl jen beznadějně ztrácet. Tolik jsem toužil být jeho slzou, která by ho celý život hladila po tváři a nakonec zemřela na jeho lákavých horkých rtech.
Tolik jsem se do něj zamiloval, a přitom jsem ani neznal jeho jméno. Nikdy jsem se neodvážil přijít blíž, nikdy jsem se neodvážil jej oslovit, nikdy jsem se ho nesnažil sledovat, když odcházel… byl jsem prostě příliš zbabělý.

Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem zastavil. Nesmíš tak civět, všimne si tě… nesmíš! Ale bylo to k ničemu. Samozřejmě, co člověk vždycky nejvíc nechce, to se stane. A já momentálně nechtěl, aby si toho všimnul, ale jeho soustředěný pohled mě najednou přímo propaloval. Přikrutovalo mě to na místě a zmohl jsem se jen na suché polknutí. Nevěděl jsem, zda si mě všimnul někdy dřív, asi ano, ale vždy jsem se snažil chovat co nejnenápadněji.
Než jsem se nad tím stačil víc zamyslet, vrátil pohled zpátky ke svému notesu. Dnes znovu něco zapisoval. Občas i maloval, to vím, ale nikdy jsem neměl tu možnost podívat se na jeho výtvory.
Po chvíli vzpamatování se, jsem cítil už jen vnitřní chvění, které rozhodně nemělo nic společného s okolním mrazem. Jen jsem zakroutil hlavou a raději jsem odešel. Řekl jsem si, že zítra se raději už neukážu, což se splnilo dokonce víc, než jsem měl tehdy v plánu.
Jedno je ale jisté. Tenkrát jsem při svém odchodu poprvé cítil jeho pohled ve svých zádech…
***
Tento rok se odehrálo plno věcí. Začínám zjišťovat, že se ze mě stává beznadějný samotář. Měl jsem sice pár přítelkyní, ale nedokázal jsem na něj přestat myslet. Nakonec všechno přehlušila práce. Povýšili mě. Začal jsem dostávat vyšší plat a konečně jsem si mohl dovolit vlastní byt. Neustále jsem byl něčím zaměstnaný.
Rozhodl jsem se, že se tomu parku budu vyhýbat, že už ho nemůžu dál vídat, dál se na něj dívat bez toho, abych se přiměl k nějaké akci. Ze začátku to sice hodně bolelo, ale tak dlouho jsem si opakoval, že vlastně ani nevím, jaký je uvnitř, že jsem s ním nikdy ani nemluvil, než se mi konečně podařilo přesvědčit sám sebe a tu bolest i lásku v sobě alespoň částečně pohřbít.

Všechen můj volný čas zaplnila práce. Dokonce jsem si pořídil auto, aby mě náhodou nelákalo jít zase někdy přes park… přesto jsem dvakrát potom neodolal. Sám nevím, co jsem od toho čekal. Když jsem tam přišel, už tam neseděl, ani poprvé, ani podruhé. Toho večera jsem se vrátil do bytu smutný.
Ano, toužil jsem ho vidět, i když vím, že by to nebylo správné, že by celé to sebeovládání sebe sama i svých myšlenek přišlo vniveč. Přesto jsem tu chybu udělal znovu, naposled jsem se tam vrátil… přesně rok poté, co se naše pohledy střetly. To setkání už se mi stalo osudným…
***
24. prosince, další rok
Dnes jsem seděl celý den sám ve svém bytě. Přišlo mi sice pár pohledů a faxů s přáním veselých Vánoc a dokonce volala i máma. Nic z toho mě ale nepotěšilo, na nic jsem neměl náladu. Nakonec jsem si vzal kabát a vyšel do mrazivého podvečera. Už jsem si zvykl na život samotáře, jsem smířený s tím, že budu sám i na Štědrý večer... už to pro mě asi není nijak významný den.

Zatrpkl jsem snad? To už ve mně nezbyla žádná láska? Ne, to nemůže být možné...
Po chvíli jsem si to sám potvrdil. Nohy mě automaticky zavedly do parku. Zabraný do vlastních myšlenek jsem se najednou ocitnul nedaleko lavičky, na které sedával. Když jsem vzhlédnul, srdce se mi divoce rozbušilo.
Ano, sedával tam a seděl tam i teď a... náhle jako by mi někdo začal rvát všechny útroby z těla. Tvářil se tak smutně, tak šíleně smutně, až jsem měl chuť ho obejmout, utěšit, ale dál jsem tam jen stál.
Náhle vstal, všimnul jsem si, že na takovou zimu není nějak moc oblečený, viděl jsem, že se malinko třese. Trochu jsem ucouvnul stranou a on to uslyšel, protože se otočil.
Bylo to jako výbuch bomby. Naše pohledy se znovu střetly a celý park, světla, i mráz, přestali existovat.
Byl tu jen on a já. Usmál se. Ten smutný a tesklivý výraz teď nahradily jiskřičky v jeho očích a ten úsměv byl tak kouzelný, že se mi z něj podlamovala kolena. Všechno mé pracně vybudované sebeovládání v jedné vteřině vypovědělo službu a odešlo. Byl jsem jím tolik okouzlený, poznal by to i slepý... a on to poznal...
Toho večera jsem se s ním začal konečně bavit. Zjistil jsem, že se jmenuje Andrej. Rád psal a maloval zároveň, tím se také živil. Do parku začal chodit, protože si myslel, že v něm najde inspiraci. Přiznal se, že když mě v parku přestal vídat, opustily ho nápady. Dokonce mi ukázal pár svých skiců, na nichž jsem byl. Literární tvorbu zamítl, tu mi ukázat nechtěl, ale já se tomu jen smál.
Pozval jsem ho k sobě domů, nikdo by přece neměl být na Štědrý večer sám, najednou jsem to tak cítil. Z jeho vyprávění jsem pochopil, že nikoho nemá a dělalo mi to upřímnou radost. Nakonec jsem se také rozpovídal. O své práci, o tom jak jsem si rád zkracoval parkem cestu... i o tom jak
jsem se bál ho oslovit, já vím, je to hloupé. Tak roztomile se uměl usmívat..
Tu noc jsem dostal nejhezčí vánoční dárek, který jsem si mohl přát... svého anděla.

Konec
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Callie Callie | 5. října 2010 v 16:59 | Reagovat

Az na tu jednu větu, no co si budem povidat, mohla znit lip.. je to hezky.. poutavy a cte se to na jeden nádech.. jinak řečeno: já chci další :-D  :-D  :-D  :-D

2 d.nka d.nka | 5. října 2010 v 17:02 | Reagovat

[1]: Jedna věta? Aháá.. tak jedna snad neva :D díky.. určitě ještě něco napíšu, ale ne hned :-)

3 K-Katti K-Katti | Web | 5. října 2010 v 17:48 | Reagovat

Podle Callie ti to mám ostře zkritizovat :D jí tu prásknu...
Ale ne, mě se ten příběh celkově líbil (i když nemám ráda dojemné scény), až na pár věcí, které mě trochu zarazili při čtení- např. přítelkyní (podle mě by bylo lepší přítelkyň), nebo jak byl nedaleko lavičky a viděl, jak se třese- taky trochu zvlášní...
A některé části (věty), co jsi psala jsou také často ohrávané- ale v téhle době už nejde psát přesně originálně, protože už je tolik povídek, příběhů a knih, že to ani není možné a ještě k tomu v "romantice"...
Možná mi tam taky chyběla nějaká ta přímá věta, ale myslím, že by se to sem nehodilo, když je to popis vzpomínek, i když to někdy ten děj oživí...
No, už nevím, co bych měla kritizovat dál a navíc nechci, aby jsi si myslela, že jenom kritizuju xD o to mě poprosila hlavně má milovaná Callie ^^ takže dávej vinu jenom jí!!! xD

4 Callie Callie | 5. října 2010 v 17:51 | Reagovat

[3]: Ty jsi mrcha :D Takhle mě napráskat :D

5 d.nka d.nka | 5. října 2010 v 18:02 | Reagovat

[3]: Jasně no, tohle byla taková rychlovka, aby to tu nezelo prázdnotou, přemýšlela jsem za psaní.. a nikdo není asi gramaticky úplně dokonalý.. a nevím, které části nebo věty jsou často ohrávané, jediný povídky, které čtu jsou povídky od Dahak (truhlice.blog.cz) a v knížkách, tam to taky moc nevnímám mezi tou přímou řečí a tak.. a tohle bylo udělaný bez přímé řeči schválně, protože jinak by to asi neskončilo jako jednorázovka :D

6 K-Katti K-Katti | Web | 5. října 2010 v 18:11 | Reagovat

[5]: Já vím, že gramaticky nikdo nemůže napsat správně celý příběh- já jen, že jsem ti to měla zkritizovat, tak alespoň, abych měla co xD ...  s prominutím ovšem (Callie si ztěžovala, že jí kritizuji, tak mám prý i tebe, ale pšššt- jinak nerada kritizuji lidi, co neznám xD)
Jj, přímá řeč by příběh rozhodně prodloužila a to někdy není hezké... Podle mě to máš dlouhé akorát- není to ani moc krátké a ani tak dlouhé a roztáhlé, aby se u toho člověk nudil... ;-)

7 d.nka d.nka | 5. října 2010 v 18:14 | Reagovat

pardon, truhlicepokladu.blog.cz, jsem trochu mimo..

[6]: Ji chudáka kritizuješ, jo? :D No právě.. proto jsem přímou řeč vyškrtla, i když původně tam být měla.. ale to by bylo zas na deset kapitol, protože bych nedokázala skončit :-D

8 K-Katti K-Katti | Web | 5. října 2010 v 18:16 | Reagovat

[7]: Chudáka?! xD ehm... si to zaslouží... určitě jo xD ...

9 d.nka d.nka | 5. října 2010 v 18:22 | Reagovat

[8]: Ale ne.. ona je moc hodná.. :)

10 Callie Callie | 5. října 2010 v 18:24 | Reagovat

Ne neeee nezasloužím :D :D Lásko já myslela, že mě máš ráda :D :D Tak ty takhle jo :D Dobřeee :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

11 Roman Roman | 7. října 2010 v 11:23 | Reagovat

Daní to je naprosto perfektní ... jak už sem jednou řekl máš na tyto typy děl talent určitě v každém případě pokračuj dál máš to v sobě :) skvělý :-)

12 Karin Karin | 3. února 2012 v 20:54 | Reagovat

Hezký se to četlo. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama