Druhá jednorázovka - Nemocniční lůžko...

26. října 2010 v 18:48 | d.nka |  Tvorba
Chtěla bych předem upozornit na to, že tohle není zrovna pro nejslabší povahy. Tuhle povídku jsem napsala ve škole, dneska jsem byla dost smutná. Podle toho to taky vypadá. Přesto, rozhodla jsem se to zveřejnit, protože u mé spolusedící (velice inteligentní slečny), to mělo kladný ohlas (když nepočítám, že jsem málem musela hledat kapesníčky). Takže, ještě jednou. Je to smutné, je to depresivní a je to velkej slaďák. Psala jsem to za obě postavy, budou vždy oddělené pomlčkou, snad se v tom nějak vyznáte... a proč jsem tak činila? Protože mi prostě a jednoduše hráblo, nestačilo mi popisovat jen pocity jedné z nich. Ale jak říkám, kdo nechce, číst to nemusí.
Mimochodem, Peti, tahle je pro tebe a moc ti děkuju za tak kladný ohlas.





"Miluji tě…"
- "Proč?"
"Miluji tě."
- "Řekni mi proč."
"Miluji tě… budeme navždy spolu…"
Držel jsem jeho ruku. Byl bezmocný, tolik bezbranný. Po tvářích se mi kutálely slzy, jeho otázek jsem nedbal.
Tak často jsem vzpomínal na den, kdy se ještě usmíval. Byli jsme tolik šťastní, než se to stalo…
-
Cítil jsem, že je tu se mnou. To teplo jeho ruky, jeho láska, to jediné mě ještě drželo při životě. Pořád opakoval, jak mě miluje, věřil jsem mu. Ale přesto… proč? Tolik jsem mu přece ublížil, tak moc trpí mojí vinou… a přesto…
Ztěžka jsem zvednul pohled k jeho očím. Vůbec se mi nelíbilo, že pláče, chtěl jsem natáhnout ruku, setřít mu ty slzy, chtěl jsem, aby se zase usmíval… výsledkem bylo sotva znatelné pohnutí.
-
Nemohl jsem ho takhle vidět, to utrpení. Svíralo mi to všechny útroby v těle. Kdybych mohl, neváhal bych, na místě bych si to s ním vyměnil, aby byl zase zdravý, takový jako předtím. Kdyby to tak mohlo jít…
Kleknul jsem si k jeho lůžku a olíbal jeho ruku, kterou jsem držel ve své. Ten žal uvnitř mého nitra… nešlo to zastavit. Jestli zemře, tak já také, asi jsem moc velký zbabělec, ale tu bolest neunesu… neunesu…
"Odejdi Adame…," zašeptal. Zašeptal to tak slabounce. Ta drahocenná životní energie se z něj vytrácela každou minutou, myslel jsem, že zešílím, zešílím žalem.
-
"Neopustím tě, nikdy!"
Jeho hlas se mi v hlavě začal prolínat. Slyšel jsem ho jen jako ozvěnu. Věděl jsem, že konec nastane brzy, velice brzy. Nemohl u toho být. Nemohl jsem dopustit, aby zůstal, ale byl jsem moc slabý na to, abych něco udělal, donutil ho. Umřu, lásko moje, už brzy, moc brzy. Nechci, abys to viděl, nemůžeš u toho být, copak to nechápeš? Jsi blázen, velký blázen…
Znovu jsem zaostřil na jeho obličej. V mém pohledu bylo jediné… prosba… prosba o odpuštění. Cítil jsem jen vzdáleně, že stisk jeho ruky zesílil. Už je čas, lásko, nech mě odejít… "Prosím…" svůj hlas jsem téměř neslyšel, ale věřím, že mi to slovo alespoň vyčetl ze rtů. Viděl jsem tu bolest, velikou bolest v jeho očích. Přestaň, lásko, život jde dál, musí jít i beze mě.
Přesto, aniž bych si to uvědomil, mé oči se také zalily slzami. S tím, že zemřu, jsem se smířil, ale jeho bolest… Tolik jsem mu ubližoval, nechtěl jsem, aby se kvůli mně takhle trápil…
-
Svíral jsem jeho ruku a cítil jsem, jak se třesu. Chápal jsem tu prosbu, ale copak jsem mohl? Ne, já musel, ale bylo to tak moc těžké…
Roztřeseně jsem natáhnul druhou ruku a pohladil ho s ní po vlasech.
"Miluji tě, miluji tě a nikdy nepřestanu… ani smrt tomu nezabrání."
S tím jsem se sklonil k jeho bezvládnému tělíčku a láskyplně ho políbil. Vychutnával jsem si tu chvíli, i když byla tak hořká, tak žalostná. Tohle je polibek na rozloučenou, sejdeme se v nebi, lásko…
Když jsem se znovu napřímil a navždy pustil jeho ruku, skrze slzy jsem skoro neviděl. Nechtěl jsem se k němu otočit zády, nechtěl jsem si to připustit… ale vešla sestra. Byla to v celku rázná paní a z nemocničního pokoje mě doslova vykopala. Za ní pak šel i doktor a jedna další sestra. Z jejich rozhovoru už jsem nezaslechl nic.
-
Byl jsem rád za to, že odešel, i když to znamenalo loučení, rozloučení již navždy. Když přišly ty sestry s doktorem, věděl jsem, že je konec, čas vizity nebyl. Neleknul jsem se toho. Když mi sestra vpíchla morfium, jen jsem se blaženě usmál. Naprosto to otupilo moji mysl i smysly, ale na něj jsem nezapomněl… jeho slova, když odcházel… já, děkuji, děkuji ti, že jsi mě miloval…
-
Seděl jsem v čekárně už dobrou hodinu. Okolo byl rozruch, sestry běhaly sem a tam, pacienti přicházeli i odcházeli, ale já nic z toho nevnímal. Byl jsem uzavřený sám do sebe se svým smutkem.
"Je mi toho kluka líto, bylo mu sotva dvacet…"
Hlas té sestry. Nedal se nerozeznat. Řekla bylo? Vážně řekla bylo? Opustil jsem tu svou kukli a zadíval se jejím směrem. Zrovna se odpojila od doktora a kráčela ke mně. Smutný výraz jejího obličeje mluvil za vše.
"Je… je mi to líto…," já však její hlas už nevnímal. V křeči bolesti jsem se zhroutil na kolena. Cítil jsem, jak mě konejšivě hladí po zádech, nutí mě vstát, ale já nechtěl. Nechtěl jsem vidět, slyšet, cítit… nechtěl jsem žít.

Dlouho poté jsem vzpomínal na ty nádherné chvíle, které jsme spolu prožili. V té nemocnici jsem se ukázal už jen jednou... ale to nemocniční lůžko, na kterém strávil poslední dny svého života bylo prázdné. Často jsem chodil k jeho hrobu a plakal jsem, tak moc jsem plakal…

Bůh mi dal lásku, udělal mě šťastným, aby mi to v jedné chvíli zase vše odňal. Náhodnému divákovi se to může zdát smutné, někoho tento příběh zanechá chladným, ale já už navždy zůstanu zlomeným člověkem.
Budu jen čekat. Čekat, až se znovu setkám se svojí láskou…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Arag Arag | 26. října 2010 v 19:26 | Reagovat

Fajn, asi jsem to číst neměl :D
Není to vůbec napsané špatně (dokonce je to napsané dost dobře), ale prostě mně tento typ příběhů nebaví.

2 d.nka d.nka | 26. října 2010 v 20:16 | Reagovat

[1]: Já ti to říkala.. několikrát :-D možná ti někdy napíšu něco podle tvýho vkusu, uvidíme :) jináč díky

3 Arag Arag | 26. října 2010 v 21:10 | Reagovat

Oo děkuji ti Všemocná :D
A není zač :P

4 Callie Callie | 26. října 2010 v 21:10 | Reagovat

Kufa a mě zrovna došli kapesníčky... Je to moc hezký.. Moc...

5 d.nka d.nka | 26. října 2010 v 21:18 | Reagovat

[4]: Na co kapesníčky? Ono na papíru to totiž vypadalo smutněji.. :/

6 Callie Callie | 26. října 2010 v 21:20 | Reagovat

mě se to líbilo i tak ;-)

7 Roman Roman | 27. října 2010 v 16:43 | Reagovat

Dančo opět jsi dokázala co je v tobě :) mě se to líbilo je vidět že i v smutném stavu tokážeš něco tak úžasného .. parádní jen pokračuj :)

8 pupík pupík | E-mail | 6. listopadu 2010 v 19:54 | Reagovat

Je to mooc dobře napsaný... :-)  :-)  :-)  :-) fakt hodně dobrý... ;-)  ;-)  ;-)

9 Nerissa Nerissa | 29. listopadu 2010 v 19:38 | Reagovat

Neměla jsem to číst.. Kapesníčky by mi nepomohly ani kdyby voněly po mentolu.. Nádherné, v této chvíli je to pro mě úžasné..

10 Karin Karin | 3. února 2012 v 21:02 | Reagovat

Moc smutna povídka,ale v životě to taky není vždy veselé. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama